neděle po vánocích

Introit

 Žalmy 63:1  Žalm Davidův, když byl v Judské poušti.

2  Bože, tys Bůh můj! Hledám tě za úsvitu, má duše po tobě žízní. Mé tělo touhou po tobě hyne ve vyschlé, prahnoucí, bezvodé zemi.

3  Proto tě vyhlížím ve svatyni, chci spatřit tvoji sílu a slávu;

4  tvé milosrdenství je lepší než život, mé rty tě chválí zpěvem.

5  Proto ti žehnám po celý život, v tvém jménu pozvedám dlaně.

První čtení

 Genesis 4:23  Tu řekl Lámech svým ženám: "Ádo a Silo, poslyšte můj hlas, ženy Lámechovy, naslouchejte mé řeči: Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu.

24  Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát."

Druhé čtení

 Mt, 18, 21-35

Kázání

Jsem rád, že k poslední neděli v tomto roce – a tedy k neděli, která zastupuje dřívější tradici bohoslužeb prvního ledna, vyšel text o odpuštění. Můžeme tak do nového roku vstoupit s tímto velkým J-ovým přikázáním.

Přikázání upřesňuje to, co bylo líčeno v odstavci výše. Cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi. Váš úkol, moji učedníci, není soudit, ale odpouštět.

Neznamená to, že křesťan je automat na odpouštění. Znamená to, že křesťan musí hledat cestu smíření na základě odpuštění.

Nemáme právo cítit se dotčeni někým druhým, nemáme právo být uražení. To je základem J-ovy výzvy.

Lidé se rádi cítí uraženi, protože mohou ty druhé tímto způsobem vydírat. A mít tak pocit převahy a moci. Děje se tak v malém mezi jednotlivci a děje se tak ve velkém mezi národy. Křesťan má tomu zabránit.

Odpuštění není lehké, znamená to vystavit se riziku, že budu nepochopen a že druhý mou nabídku smíru vezme jako slabost.

Nenastoupit cestu odpuštění, ale znamená rovnou si zavřít všechny cesty. Uzavřít se druhému člověku, komunikaci s ním.

J-ova cesta je cesta otevřenosti. Cesta: být otevřen možnosti odpuštění. Tak jako je otevřen této možnosti Bůh. Až naivně znějí časté biblické připomínky, že Bůh je stále připraven obnovit vztah s člověkem. Naivně proto, že se tato zvěst stále opakuje a není stále oslyšena.

Představte si dva lidi, jeden druhého podvádí a ten podvedený stále nabízí druhému, že ho bude milovat i tak. To je přeci nemožné, to je zesměšňující, to není hodné toho podvedeného. Radili bychom mu, ať to oplatí stejnou mincí, nebo ať se rozejde s tím, kdo ho podvádí. Přece si nezaslouží jeho lásku!

Ale dá se láska zasloužit?

Láska tady prostě je, nepatří nám, jen se máme snažit – napojit se na ni. Nebránit ji.

Bůh je popisován proroky jako žárlivě milující, který neustále čeká, až Izrael přestane smilnit s cizími Bohy a vrátí se.

To je přeci také trpící Bůh. Bůh, který trpí pro svou lásku k Izraeli. Jediné, co dělá – odpouští.

V odpuštění je přítomná cesta zpět. Třeba až tomu smilníkovi dojde, že jedině u Boha je spása, třeba se navrátí ze svých záletů. Nakonec dává Bůh svého Syna. Opduštění znamená šanci na nový začátek.

Nejde o dokazování si, že jsem lepší, že jsem pevnější ve víře. Jde o nový začátek.

Naproti tomu dokazování si pevnosti ve víře je slabost. Dát šanci druhému na další pokus je síla.

Vzpomeňme, že nejde v životě o to, abych já sám byl lepší než druhý – to J radikálně popřel, když se ho ptali, kdo je nejlepší v KB.

V životě víry jde o to, abych svědčil druhému, že odpuštění je základní princip tohoto království. Protože jsme ač hříšní dostali také my sami tuto šanci.

Odpouštět v J-ovském duchu znamená tu pravou misii.

Jak jinak, než odpuštěním chci svědčit o tom, že víra má smysl?

Rozšiřovat BK můžeme jedině odpuštěním, milosrdenstvím a službou.

Boží odpouštění je člověku nepochopitelné. Tento způsob jednání není z tohoto světa. Lidé takového odpuštění nejsou schopni, přesto je před lidmi tento způsob jednání jako výzva. K tomu nám může napomoci to J-ovo podobenství.

Kdo vidí do srdcí druhého člověka, aby odsoudil?

Jediný vidí do srdce člověka Bůh. A ten je připraven odpouštět. To je vzkaz Pána Boha. Pokud člověk není schopen a ochoten odpouštět, dělá si ze života peklo. V podobenství lidská neochota odpustit vede do žaláře, který je vlastně peklem. Splatit ten obrovský dluh nehodný služebník není totiž schopen.

Škoda, že alespoň nemáme úkol odpouštět, až vidíme dostatečné pokání nebo odpykání nějakého trestu člověka, který se proti nám prohřešil.

Je pravděpodobné, že člověk může snadněji odpustit, když proti strana se omluví a koná pokání. J nám ale ani tuto podmínku nedopřeje.

My nemůžeme správně vyhodnotit, jestli ten, kdo se proti nám choval špatně, se už kál dost. Jestli už má dost. To je mezi ním a Bohem.

Není to naše starost.

Naše starost je být připravený k odpuštění.

Velmi mne zaujala kdysi myšlenka toltéckých šamanů z knihy učení dona juana. Skvěle tuto filosofii předává ve svých divadelních hrách herec Jaroslav Dušek.

Toltékové říkají: Když se člověk uráží, uráží se kvůli vlastní sebedůležitosti.

Druzí lidé ale nad námi nemají takovou moc, aby nás mohli zničit. To můžeme udělat jenom my sami.

Proti druhému člověku se mohu bránit proti jeho výpadům. Nemusím ale být u toho uražený. Můžeš se bránit a být stále připraven k odpuštění – to je už náš křesťanský dodatek. To je vlastně cesta Kristova učedníka. Cožpak jsi uražený na řeku, když do ní spadneš a bojuješ o život? Ne, nemáš čas být uražený, musíš plavat o život.

JK lidé ukřižovali a on odpustil.

Lidé zmařili jeho život. Trpěl a zemřel. Přesto zvítězil. Tak jako vítězí Bůh, když zve člověka, aby se odvrátil od svých smilstev a nastoupil cestu skutečného života. Života, který přesahuje tento život.

Tento nový život je před námi.

Amen

Poslání

1 Tesalonickým 4:14  Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.